Život a dílo Karla Boublíka ve Lvově

Podpis a razitko Karla Boublíka

Za zlomový okamžik v oslnivé kariéře kolineckého rodáka a absolventa brněnské techniky lze považovat jeho aktivní účast na výstavbě řady objektů lvovské výstavy.

Ze zápisků archiváře České besedy vyplývá, že Boublík, po skončení výstavy, přijal nabídku vídeňské firmy Ferdinand Fellner a Herman Helmer a stal se jedním z architektů, kteří se podíleli na výstavbě převážně divadelních budov po celé monarchii. Mimo jiné postavili i reprezentativní budovu Noble Casino ve Lvově. V dlouhém dopise, který v listopadu 1894 zaslal svým českým přátelům, však smutně vzpomíná na společenský život ve Lvově. Je zřejmé, že si váží možnosti získat nové zkušenosti, ale Vídeň mu k srdci nepřirostla. Jeho angažmá zde, možná i proto, po několika měsících končí.

Po svém návratu navázal spolupráci s nejvýznamnějšími osobnostmi tehdejšího podnikatelského prostředí v hlavním městě Haliče. Jednou z nich byl i úspěšný stavební podnikatel, uznávaný národní buditel a mecenáš ukrajinského původu, Ivan Levinskyj (Jan Lewiński), žák prof. Juliana Zachariewicze a pozdější obchodní partner jeho syna Alfreda. Společně ovládali místní stavební trh nejen vlastní projekční činností a stavebními kapacitami, ale byli i prodejci, později producenty rozličných stavebních produktů (např. cihel, cementu) a keramických kachel, vč. kachlových kamen. Tuto výrobu zahájili v roce 1890 za pomoci dlouholetého dodavatele, pražské společnosti Bárta & Tichý. V některých zdrojích je uváděn jako spoluautor projektu firemní budovy, tzv. Dům práce i KB, který již od pol. 90. let pracoval pro Levinského a vedl jeho projekční kancelář. V průběhu následujících dvou let se Boublík stal poprvé samostatným autorem, a to návrhem projektu rekreačního areálu v nedalekém městečku Janów (dnes Ivano-Frankovo). Jednalo se o komplex dřevěných budov přírodního koupaliště, jehož výstavba byla realizována v tzv. Švýcarském stylu v letech 1896-97.

Přírodní koupaliště Janów
Národní listy ze dne 6. 1. 1892

Od jara r. 1893 je v dostupných zdrojích uváděna osoba Zdeňky Boublíkové, manželky KB. Byla druhou dcerou Josefa Šestáka (Vtelenského), bývalého profesora zemědělské školy, úředníka v několika českých a moravských cukrovarech a od počátku 90. let 19. stol. vlastníka velkostatku Pasieky v osadě Křivčice u Lvova. Tento rodák z Mělnického Vtelna č.p. 23 (nar. 29.9. 1847 otci Antonínovi z Jenichova a Anně (Gregorové)) byl též otcem starší dcery Jiřiny, provdané Getterové, vdovy po úředníkovi zemské Finanční správy Janu Getterovi. Obě sestry byly absolventkami odborné školy při Ženském výrobním spolku Českém v Praze, jehož zakladatelkou byla Karolina Světlá. Jejich mladší bratr Emil dokončil po tříletém studiu, v létě  r. 1905, Rolnickou akademii v nedalekých Dublanech (Dublyany). Kromě několika krátkých poznámek o účasti Zdeňky na akcích, pořádaných krajany (naposledy, společně s KB na seznamu ČB v r. 1924) je jedinou zmínkou o její osobě, záznam v přehledu vlastníků pozemku na lvovské ul. Pekařské z r. 1920 (společně s bratrem Emilem a Vlastimilou Getter). Postavu Josefa Šestáka zachytil ve svých zápiscích, po jejich setkání v srpnu 1891, český etnograf František Řehoř, který žil na rodinném statku ve Vovkivě (Wolków) u Lvova a od 80. let se zabýval venkovským stylem života místních, tzn. rusínských obyvatel. Šesták byl výraznou osobností Lvova a několikrát byl i přísedícím u lvovského soudu. Milou vzpomínku s poděkováním mu v listu Našinec, po návratu ze Lvova v červnu 1892, věnovali i členové českého Sokola. Opakovaně se pomocí inzerátů v Národních listech snažil prodat podstatnou část svého křivčického majetku, v jehož lese Tabory se scházeli členové České besedy k různým národním oslavám. Josef Šesták zemřel dne 10.8. 1914 a je pochován na místním, Lyčakovském hřbitově.

Nowy Naród, 1897, č. 8

V prostředí místních podnikatelů a vlivných osob již pro Karla Boublíka nebyl problém pokusit se o dosažení oficiálního potvrzení svých profesních schopností. V listopadu 1896 úspěšně složil zkoušku u příslušného zemského úřadu, kdy za projekt budovy radnice pro 50 tis. město, získal hodnocení „dobré“ a jeho ústní obhajoba návrhu stavebních postupů byla akceptována. Ovšem až za rok, na konci října 1897, získává koncesi lvovského magistrátu, která jej opravňovala k samostatné stavební a též architektonické činnosti na území města. V témže roce se začínající podnikatel KB, společně s poručíkem Emanuelem Pohlem, veřejně zastane židovského obchodníka s fotoaparáty českého původu, Leiby Feigla. Nejdříve žádali omluvu za nactiutrhání jeho osoby po autorovi článků, šéfredaktorovi a vydavateli antisemitského periodika Nowy Naród. O rok později byl autor hanlivého textu soudním rozhodnutím potrestán půl rokem vězení.

Návrh budovy na ul. Sičovych strilciv

Od 30.10. 1897 navrhuje KB projekty a zajišťuje výstavbu honosných budov, většinou zadaných židovskými podnikateli a majiteli pozemků v lukrativních částech města. Uvažuje urbanisticky, často staví vícepodlažní bloky z několika obytných domů, zejména rohové integrální soubory, pečlivě promýšlí jejich detaily, věnuje zvláštní pozornost téměř sochařskému vzhledu arkýřů, balkonů, atiky, tvaruje střechy a různé věžičky či kované doplňky. Jeho nejbližšími spolupracovníky se stanou sochař Bronislaw Szoltys a český starousedlík a majitel významné zámečnické a kovářské firmy Jan Dašek (Daschek). Jako jeden z prvních lvovských architektů zavádí KB i nové principy při plánování vnitřní struktury činžovního domu, od tradičního enfilade (rozložení místností), postupně přechází k plánování jednotlivých obytných sekcí, zavádí vnitřní (služební) kovová schodiště, věnuje velkou pozornost detailům infrastruktury budov, interiéru společných prostor a potřebám jeho obyvatel.

Defilé před budovami navrženými Karlem Boublíkem

Těchto pět let, od roku 1897 do roku 1902 je nesmírně plodným obdobím jeho práce, kdy navrhnul, popř. realizoval, takřka dvě desítky vícepodlažních objektů. Většinu dodnes stojících budov vytvořil v duchu pozdního historismu a jeho novobarokní objekty, např. v Parkové ulici, proto nápadně připomínají pražskou Pařížskou, ačkoliv ji autor pravděpodobně nikdy nenavštívil. V tomto období se Boublík stal uznávaným architektem, s vlastní firmou a kanceláří. Jako jeden z nejmladších členů byl přijat do lvovského Spolku stavitelů a architektů. Zaznamenána je účast čerstvého třicátníka KB a jeho blahopřejný příspěvek na oslavě 50. letého výročí profesní činnosti legendárního lvovského architekta Adolfa Kuhna, na jehož počest uspořádali členové banket v prostorách Střeleckého spolku v polovině prosince 1899. O čtyři měsíce později se KB stal součástí řídícího orgánu stavebního spolku, jehož předsedou byl Alfred Kamieniobrodzki a pokladníkem Jakób Bałłaban.

Sídlo Sokola v Chodorově

V první dekádě 20. stol. pokračuje Boublík ve své tvorbě na řadě míst města a do roku 1912 je autorem dalších pěti souborů budov, které se stylově blíží nastupující secesi. Z této činnosti vybočuje jen návrh obchodní pasáže (Gartenberg) v Ivano-Frankivsku a budova polského Sokola v Chodorově (Khodiriv). V té době prožívá KB vrchol své profesní kariéry, je nepostradatelnou součástí České besedy a váženým občanem i přísedícím lvovského soudu. Koncem ledna 1910 přijíždí do Krakova (bydlí v hotelu Centralny), aby byl v prosinci téhož roku jmenován za stranu investora jedním z členů hodnotící komise návrhů projektu budovy filiálky Pražské úvěrové banky. Stavba byla o dva roky později dokončena na rohu tehdejší ul. Karla Ludvíka a Jagellonské ve Lvově, pod dozorem Matěje Blechy. Zlom nejen v životě KB nastává vypuknutím 1. světové války. Několik týdnů po jejím vyhlášení Rakouskem – Uherskem, počátkem srpna 1914, umírá Boublíkův tchán Josef Šesták a město Lvov je od ranních hodin dne 3.9. 1914 na následujících 10 měsíců obsazeno vojsky carského Ruska. Smutné okamžiky v jeho životě pokračují v říjnu zprávou z Brna o úmrtí mladého synovce KB, který do Lvova přicestoval jako úředník Živnostenské banky a stal se zapisovatelem ČB necelý rok před tím, než byl povolán do císařské armády.

Válečná léta tráví KB střídavě na rodinném statku v Křivčicích, kde se pokouší sedlačit a ve Lvově. Pohyb válečné fronty při dobývání města i v následujícím období ozbrojených střetů pokračujících v letech 1918-20 mezi polskými a ukrajinskými jednotkami, však rodinnému hospodářství neprospělo. Boublík udržuje styky se členy České besedy do jejichž řad se vrací po obnovení plné činnosti spolku v r. 1918. O jeho pokračování v oboru po r. 1913 se však žádné důkazy již nezachovaly přesto, že jeho jméno je uvedeno na seznamu platících členů Spolku stavebních podnikatelů ještě v březnu 1921. Ze zápisu valné hromady ČB, která se uskutečnila v podvečer 8.3. 1924 v restauraci U tří korun na dnešní ul. Szewska č. 10 je zřejmé, že architekt Boublík přijal výsledek volby 22 členů a stal se předsedou spolku, po rezignaci jeho předchůdce Františka Pečenky. Jeho účast na schůzích v nové roli však není pravidelná a bývá často omluven pro nemoc.

Národní listy č. 133 ze dne 19.11.1918

Vrcholí tak jeho aktivity ve spolku krajanů, kam se zapsal i jako úspěšný režisér, herec a dovedný recitátor. Osobnost architekta zachytil Jan Horoutský, autor fejetonu Lvovské vzpomínky, otištěného v Jihočeských listech dne 2.8. 1916, takto: 

Boublík oživuje společnost svou živou letorou a hlasem jasným jako zvuk kovu, výraznou tváří velekněze, lemovanou opravdu krásným plnovousem.

Jan Horoutský, Lvovské vzpomínky, Jihočeské listy ze dne 2.8. 1916

Kromě autorství programového obsahu pravidelných společenských večerů byl v prosinci 1899 Boublík zmíněn místním tiskem i jako výtečný herec v divadelní jednoaktovce J. Vrchlického Závěť lukavického pána a oceněn zvláště za roli městského radního Tomáše Peřiny v komedii Václava Štecha Maloměstské tradice. Svůj talent potvrzuje též jako režisér amatérského divadelního představení hry Strakonický dudák, kterou odehráli krajané před více než 200 diváky ku příležitosti 50. výročí skonu J.K. Tyla dne 24.2. 1906 v sále Pedagogického spolku na dnešní ul. Dudayeva. Ten večer, jenž se protáhl až do 3. hodiny ráno, za doprovodu hudby 80. pluku pod vedením kapelníka Františka Fridricha, patřil k nejvydařenějším aktivitám České besedy v jeho historii. Boublík také recitoval básně K.H. Borovského na společenském večeru, který krajané uspořádali k výročí jeho narození v sále pěveckého souboru Lutnia dne 3.11. 1901, v dnešní ul. Kryva Lipa. Při dalším setkání, věnovanému památce slavného básníka a autora Výletů pana Broučka, měsíc po jeho smrti v r. 1908, přednesl slova J. Vrchlického Za Svatoplukem Čechem. Lze s jistotou říci, že KB byl u všech zásadních aktivit krajanského spolku, které v období r. let 1890 až 1924 uskutečnil. Výsledku své redakční práce na pokračování knihy, popisující historii místních Čechů (Sto let českého života ve Lvově), na které se podílel společně s autorem a archivářem České besedy, Ludvíkem Feiglem, se však již nedožil.

Boublíkova víceznačná role v dějinách místní komunity skončila oficiálním dopisem datovaným 13. ledna 1925, ve kterém, s odvoláním na svůj nepříznivý zdravotní stav, rezignuje na funkci předsedy České besedy. Na slavnostním večeru dne 7.3. 1925, uspořádaném na počest oslav 75. narozenin prezidenta Masaryka v sále Hotelu Krakowski za účasti stovky hostů, se již neobjevil.

Národní politika. 5. 5. 1925

Karel Boublík, český vlastenec, významný architekt a budovatel města Lvova umírá ve věku nedožitých 56 let dne 1.5. 1925 na tuberkulózu. Nekrolog zaslaný členy spolku, zveřejnila Národní politika dne 5.5. 1925. Boublík nemá žádné doložitelné potomky a byl pochován na Lyčakovském hřbitově. V jeho hrobě evidovaném pod číslem 273 je od roku 1949 uložena cizí osoba a původní náhrobek se nedochoval.

© 2020 Petr Zenker

Zdroje: https://jbc.bj.uj.edu.pl/dlibra, http://kramerius5.nkp.cz/, https://www.szukajwarchiwach.gov.pl, Evžen Topinka – Archiv spolku Česká beseda ve Lvově (1867-1936) – ISBN 978-966-7022-65-5 – vydalo Centrum Evropy 2007

Architektonické dědictví a adresy pobytu Karla Boublíka