Lviv, Lemberg, Leopolis, Lwów
Lvov je právem považován za architektonickou a kulturní perlu dnešní Ukrajiny. Díky pestrému složení svých obyvatel během staletí je nazýván též městem kostelů, pro svou pestrou nabídku církevních památek. Z pohnuté historie tohoto města, jehož založení je datováno rokem 1256 a pojmenováno po Lvu, synovi krále Danyla Halyčského je pro náš příběh důležitá skutečnost, že od poloviny 19. století byl hlavním městem východní části historického území Haliče.
Kromě úřední němčiny zde byla nejdůležitějším jazykem polština, neboť většina obyvatel Lvova se hlásila k polské národnosti, včetně těch se židovským vyznáním, a to v důsledku více než 400 leté příslušnosti tohoto území k Polskému království. Ilustrací vzájemných vztahů v tehdejším Lvově může být příběh vlastníků továrny na výrobu kachlových kamen Kubín, Brich a Korzeniowski. Pravidelnou kratochvíli těchto zástupců tří národností, zachytil kronikář České besedy takto:
Obyčejně v neděli nebo na zábavách besedních, přiváděl pan (František) Kubín své společníky a hráli v taroky, sami tři, podle starého pořekadla „tres faciunt collegium“, a netrpěli ani jiného hráče, ani čtvrtého. Dorozumívajícím jazykem jim byl všeslovanský jazyk – němčina.
Feigl L. Sto let českého života ve Lvově. s. 273.
Městu dodávali dynamiku četní obchodníci z Arménie, vzdělaní Němci a také obyvatelé českých zemí, kteří hledali uplatnění v nejvýchodnější provincii monarchie, a to v celém spektru činností od zemědělství, obchodu, řemesel, až po práci na úřadech či službu v císařské armádě.
Nemalá část z nich sehrála významnou roli i při vzdělávání v různých humanitních i uměleckých oborech. Od r. 1842 zde fungoval Teatr Skarbkowski s polsko-německým provedením her a s jedinou operní scénou v Haliči. Od r. 1872 uvádí svůj program již jen v polském jazyku. V roce 1900 otevřela svou náruč milovníkům Thálie zbrusu nová neorenesanční budova Lvovské národní opery. Tohoto slavnostního okamžiku se zúčastnil i tehdejší starosta Prahy Vladimír Srb, společně s ředitelem Národního divadla Františkem A. Šubertem. Návštěvníci dodnes obdivují výtvory slavných malířů, sochařů a práci desítek řemeslníků, kteří se podíleli na stavbě této chlouby města. Mezi ně patřila také známá stolařská firma bratrů Včeláků, členů místní České besedy.
Ve druhé polovině 19. stol. bylo město sídlem Františkánské univerzity (zal. r. 1661, dnes Lvovská národní univerzita Ivana Franka), Akademie veterinárního lékařství (od r. 1881), dnešní Národní univerzity Lvovská polytechnika (zal. r. 1844 jako Technická akademie), od r. 1870 konzervatoře (nyní Lvovská národní hudební akademie I. Lysenka) a několika středních všeobecných i odborných a základních škol. Výuka probíhala dle zaměření a zřizovatele v latině, němčině, polštině i v ukrajinštině. Samotní Ukrajinci (Rusíni – Malorusové) však tehdy obývali méně rozvinutý zemědělský venkov a jejich vliv na fungování a tvář města byl, až na výjimky, minimální.
Rozvoj této východní části monarchie přinesla především výstavba strategické železniční dráhy (Severní dráha císaře Ferdinanda – KFNB), která již v 50. letech 19. stol. spojovala Vídeň, Brno a Prahu s Krakovem, Přemyšlem a později (od Krakova již jako c.k. Haličská dráha Karla Ludvíka), též se Lvovem (1861). Jak zmiňuje nejmenovaný cestovatel (Světozor r. 10 z r. 1876), cesta z Prahy do Krakova nebyla delší než 18 hodin a odtud do Lvova asi dalších 12 hodin.
Město samotné však bylo v té době teprve na počátku svého moderního rozvoje. Jedním z jeho velkých problémů té doby byla nižší veřejná hygiena a s ní spojená vysoká nemocnost místních obyvatel. Jednu z příčin zdravotních potíží, řeku Poltvu, která do pol. 19. stol. protékala městem, se proto místní vláda rozhodla umístit do podzemí pomocí rozsáhlé kanalizační sítě, která v roce 1870 dosahovala délky 15 km (85 km – 1910). I když tím město ztratilo svou přirozenou součást, umožnilo vysušení podloží města také rozvoj dopravy a stavebnictví. Luxus plynového veřejného osvětlení si střed města užíval již od května 1858 (v r. 1903 cca 2 000 lamp). I přes později značný deficit v městské kase, zahájila v roce 1900 svou činnost městská elektrárna a za rok na to již fungoval centrální městský vodovod, který přiváděl vodu do města z 29 km vzdálené Woly Dobrostanśke. Tramvaje tažené koňmi (omnibus), které křižovaly Lvov již v roce 1880, byly od r. 1894 nahrazovány elektrifikovanou městskou dráhou. Právě rok 1894, kdy v období od června do října probíhala ve Lvově Všeobecná zemská (Haličská) výstava, může být považován za start prudkých změn v oblasti modernizace města.
Polská dominance ve městě se 128 tis. obyvateli v roce 1893/75 tis. Krakov, Brno 94 500, resp. se 160 tis. obyvateli (r. 1900), byla nepřehlédnutelná a jeho vedení plně využívalo podpory Vídně v oblastech vzdělávání, kultury i hospodářství. V době, kdy západ území Polského království odolával germanizaci ze strany Pruska a východní část úpěla pod ruským vlivem, stal se haličský Lvov pro Poláky nejsvobodnějším národním a duchovním prostorem.
Díky silnému patriotismu však nebyl vztah mezi přistěhovalými Čechy a místními polskými obyvateli vždy ideální, neboť tito, neměli příliš pochopení pro panslovanské, tedy rusofilní nadšení ,,Pepiků,, a současně pro vyšší toleranci Čechů k německému jazyku a jejich nositelům. Přesto se Čechům podařilo ve Lvově uspět a jejich jména zůstanou navěky zapsána v pestré historii města a celé západní části dnešní Ukrajiny. Důkazem je i neopakovatelný příběh Karla Boublíka.
Zdroje: https://jbc.bj.uj.edu.pl/dlibra, https://kramerius5.nkp.cz/, Wikipedie, https://www.szukajwarchiwach.gov.pl