Halyčyna, Galizien, Galicja

Historické území z dob Rakouska – Uherska se nám vybaví nejspíše ve spojení s osudy dobrého vojáka Josefa Švejka, hrdiny klíčového díla Jaroslava Haška. Jeho putování na východní frontu v uniformě císařského vojáka je zřejmě nejslavnějším, nejen zeměpisným dokumentem té doby, popsaném v češtině. Název získalo území, proslavené též příběhy chasidských Židů, po stejnojmenném a jednom z nejstarších ukrajinských měst, vzdáleném asi 25 km na sever od dnešního Ivano-Frankivsku (dříve Stanislawów), které bylo centrem knížectví již ve 13. stol. Název města a později i oblasti může pocházet ze slova halka, tedy kavka, která byla vyobrazena ve znaku tohoto království až do jeho zániku v r. 1918. Území získala pro habsburskou korunu Marie Terezie v r. 1772, při tzv. Prvním dělení Polska a začlenila jej do impéria jako Království Haličské a Lodoměřské (Vladimiřské) (Königreich Galizien und Lodomerien mit dem Großherzogtum Krakau und den Herzogtümern Auschwitz und Zator), které vzniklo na historicky starších územích Červené Rusi a Malopolska. V době monarchie se království rozprostíralo od podhůří Karpat, okolo řeky Visly na západě až po horní tok řeky Prut na východě. Rozděleno bylo v polovině 19. stol. řekou San na západní část s centrem v Krakově a východní, s hlavním městem Lvov.

Zeměpisnou polohu tohoto území vyznačuje Jan Lepař ve svém Popisu Mocnářství Rakouského, vydaného v Opavě r. 1863, takto:

Halič jako rozhraní království haličsko-vladiměřského, spojeného s velkovévodstvím krakovským a s vojvodstvím osvětimským i zátorským je na jihu vypouklým poněkud na sv. obloukem položeným ve směru jv. mezi vrchoviskem Visly a prameny Čeremoše, pak dále obloukem po Čeremoši po klikatém Dněstru až do ústí Zbruče. Dále mezi Styrem a Buhem a mezi Buhem a Vislou. Po Visle pak k pruským Myslovicím nad Přemší a na západě po Přemši, Visle a Bjalé k vrchovisku Visly.

Popis Mocnářství Rakouského (Jan Lepař, 1863)

Ze stejného zdroje se dále dozvíme i poměr počtu obyvatel Čech, Moravy a Slezska k 31.10. 1857 (cca 7. mil. obyvatel) a Haliče, které s územím přibližně stejně velikým  (1 400 zeměp. mil), obývalo jen okolo 4,5 mil. obyvatel. Zatímco Čechů žilo na území Čech  (Moravy a Slezska) cca 4 mil. 300 tis. (+ cca 2,5 mil. Němců), na území Haliče se jich ke svému českému původu přihlásilo jen 600. Podstatnou místní veličinu tvořili Poláci, kterých sice žilo v Haliči téměř stejně jako Rusínů (více než 2 mil. + cca 100 tis. Němců), avšak jejich vliv na fungování místního hospodářství a politiky byl zásadní. Statistika zahrnuje též údaje o tom, že v Čechách se ke katolické (římské) církvi hlásila naprostá většina populace (6,7 mil.), v Haliči, téměř na půl, obyvatelstvo příslušelo ke katolické, resp. její latinské (římské) části a druhá polovina k řeckým katolíkům.

Počet Davidových synů v Haliči byl 3x vyšší (cca 450 tis.), než v českých zemích. V roce 1890 tvořili Židé téměř 12 % z celkově již více než 6,6 mil. obyvatel Haliče, s nejsilnější koncentrací ve východním pohraničním městě Brody. Kromě židovských obchodníků a řemeslníků, tvořili silnou skupinu obyvatel měst i příslušníci c. k. vojska (cca 53 tis., z toho 3 tis. důstojníků), kteří pocházeli ze všech koutů Rakouska – Uherska.

Pro monarchii představovala Halič nejen hraniční území s ruským impériem, ale také hospodářskou jednotku s pěstováním obilí, lnu, chovem dobytka, těžbou dřeva (Zakarpatí), produkcí a exportem soli (Velička) a od r. 1859 zejména ropy (Bóbrka – jv. od Lvova). Její rafinaci na petrolej provedl jako první v Evropě v r. 1853 lékárník a též vynálezce petrolejové lampy ze Lvova Ignacy Łukasiewicz. V té době se jednalo o poklidnou, spíše méně hospodářsky rozvinutou část habsburské říše, avšak s vlastním zemským sněmem a značnou mírou autonomie.

V období vlády místodržitele Agenora, hraběte Gołuchowského byla uskutečněna řada reforem, zaměřených zejména na řízení a strukturu úřadů a na podporu polské populace, např. zřízením škol s polským vyučovacím jazykem. Začátek konce celistvosti království, stejně jako celé monarchie, započal po 1. svět. válce v r. 1918, v souvislosti s bojem dosud podrobených národů o samostatnost. Na rozdíl od naší mladé republiky bylo území Haliče zmítáno politickými a národnostními třenicemi mezi Polskem, resp. Maďarskem a příznivci samostatné Ukrajiny, a též Německem a sovětským Ruskem, až do konce 2. sv. války.

Zdroj: Wikipedie, http://kramerius5.nkp.cz/,  https://www.szukajwarchiwach.gov.pl

© 2020 Petr Zenker